shadow

Co je bolest, a co se děje, když ji cítíme?

– Profesor Lorimer Moseley

„Pokud někoho bolí ruka…  neutěšujeme ruku, ale trpícího. ¨

– Filozof Ludwig Wittgenstein, 1953“

Co je bolest? Mohlo by se to zdát jako jednoduchá otázka. Odpověď však závisí na tom, koho se zeptáme.

Někdo řekne, že bolest je varovným signálem, že něco je poškozeno, ale co jsou potom bezbolestná velká traumata? Někdo řekne, že bolest je způsob, jak nám tělo dává vědět, že něco není v pořádku, ale co je potom fantomová bolest končetin, kde bolestivá část těla vůbec není přítomna?

Vědci zkoumající bolest se shodují, že bolest je nepříjemný pocit v našem těle, který nás má zastavit a změnit naše chování. Nadále již nepřemýšlíme o bolesti jako o měřítku poškození tkáně – ani ve vysoce kontrolovaných experimentech bolest tímto způsobem nefungovala. Nyní vnímáme bolest jako komplexní a vysoce sofistikovaný ochranný mechanismus.

Jak bolest funguje?

Bolest 1
Když se zraníte, mozek dělá odborný odhad, která část těla je v nebezpečí, a vyrábí bolest právě tam. www.shutterstock.com

Naše tělo obsahuje specializované nervy, které vnímají potenciálně nebezpečné změny teploty, chemické rovnováhy nebo tlaku. Tyto „detektory nebezpečí“ (neboli „nociceptory“) odesílají do mozku upozornění na takováto nebezpečí. Nemohou však posílat bolest samotnou, protože veškerá bolest se vytváří teprve v něm.

Bolest ve skutečnosti nepřichází ze zlomeného zápěstí nebo kotníku, který jste si vymkli. Bolest je rozhodnutím mozku, který tímto způsobem vyhodnotil informaci ze systému detekce nebezpečí a kognitivní data jako jsou očekávání, předchozí zkušenosti, kulturní a společenské normy a přesvědčení a dalších smyslová data, jako to, co vidíte, slyšíte, cítíte nebo jinak vnímáte.

Mozek produkuje bolest. Kde ji bude produkovat, rozhodne na základě nejlepšího odhadu, který vychází ze všech příchozích dat a uložených informací. Obvykle to mozek odhadne správně, ale někdy ne. Příkladem je odkazování na bolest v noze, když jsou to ve skutečnosti naše záda, která by potřebovala ochranu.

Díky bolesti víme, které věci nedělat – například nezvedat se poraněnou rukou nebo nechodit s poraněnou nohou. A je to opět bolest, co nám říká, co udělat – například navštívit fyzioterapeuta, praktického lékaře nebo klidně sedět a odpočívat.

Nyní víme, že bolest může být „zapnuta“ nebo „se objevovat“ čímkoli, co poskytuje mozku věrohodné důkazy, že tělo je v nebezpečí a potřebuje ochranu.

Děje se všechno jen v hlavě?

Takže co se týká bolesti, je všechno jen věcí mozku a vůbec se to netýká těla? Ne, tyto „detektory nebezpečí“ jsou rozmístěny téměř ve všech tělesných tkáních a fungují jako oči mozku.

Když v tkáňovém prostředí nastane náhlá změna – například ohřátí, zakyselení (cyklisté, vzpomeňte si na pálení kyseliny mléčné na konci závodu), zmáčknutí, stlačení, stažení nebo skřípnutí – tyto detektory jsou naší první linií obrany.

Upozorňují mozek a mobilizují zánětlivé mechanismy, které zvyšují krevní oběh a způsobují uvolňování léčivých molekul z blízkých tkání, čímž spouští proces opravy.

Lokální anestetika činí tyto detektory nebezpečí neúčinnými, takže zprávy o nebezpečí nejsou spouštěny. Takto, můžeme necítit bolest i při velkém traumatu, jakým je například řezání tkání během operace.

To, že bolest vychází z mozku, ještě neznamená, že se vše děje jen v hlavě.  www.shutterstock.com
To, že bolest pochází z mozku, ještě neznamená, že se vše děje jen v hlavě. www.shutterstock.com

Zánět, na druhé straně, činí tyto detektory nebezpečí citlivějšími, takže reagují na situace, které nejsou ve skutečnosti nebezpečné. Například při pohybu zaníceného kloubu to bolí dlouho před tím, než jsou tkáně kloubu skutečně v ohrožení.

Zprávy o nebezpečí jsou při cestě do mozku prioritně zpracovávány, přičemž mozek hraje svou roli již v procesu tohoto prioritního zpracování. Neurony přenášející zprávy o nebezpečí, které prochází míchou do mozku, jsou pod kontrolou mozku v reálném čase. Zvyšují a snižují svou citlivost dle toho, jak mozek usoudí, že je to vhodnější.

Pokud mozek vyhodnocením všech dostupných informací dojde k závěru, že věci jsou opravdu nebezpečné, tak se soustava přenášející zprávy o nebezpečí stává citlivější (tzv. klesající facilitace/podpora). V případě, že mozek dojde k závěru, že věci nejsou tolik nebezpečné, tak se soustava stává méně citlivou (tzv. klesající inhibice/potlačení).

Vyhodnocování nebezpečí mozkem je velice složité. Mnoho oblastí mozku je zapojeno, některé častěji než jiné. Přesná kombinace oblastí mozku se liší a to nejenom mezi různými lidmi, ale ve skutečnosti i v různých okamžicích u každého jednotlivce. Abychom pochopili, jak v našem vědomí vyvstává bolest, musíme pochopit, jak vyvstává samo naše vědomí a to se ukazuje býti velmi ošidné.

Abychom pochopili, jak bolest funguje u skutečných lidí, s reálnou bolestí, můžeme použít přiměřeně jednoduchý princip: Každý věrohodný důkaz, že je tělo v nebezpečí a ochranné chování by tedy bylo užitečné, zvýší pravděpodobnost a intenzitu bolesti. Každý věrohodný důkaz, že tělo je v bezpečí, sníží pravděpodobnost a intenzitu bolesti. Je to právě takto jednoduché i tak složité.

Co z toho tedy plyne?

Chceme-li snížit bolest, musíme omezit věrohodné důkazy o nebezpečí a zvýšit věrohodné důkazy o bezpečí. Detektory nebezpečí lze vypnout pomocí lokálního anestetika a také můžeme stimulovat vlastní tělesné procesy a mechanismy pro redukci bolesti. To lze provést čímkoli, co je spojené s bezpečím – nejzřetelněji přesným pochopením toho, jak bolest opravdu funguje, cvičením, aktivním napodobováním fungujících strategií či pomocí lidí a míst, kde se cítíme bezpečně.

Velmi účinným způsobem zmírnění bolesti je dělat něco jiného, co se zdá mozku mnohem důležitější – tomu říkáme rozptýlení. Pouze bezvědomí nebo smrt poskytuje větší úlevu od bolesti, než rozptýlení.

Při chronické bolesti se zvyšuje citlivost hardwaru (biologické struktury), takže vztah mezi bolestí a skutečnou potřebou ochrany je zkreslený: stáváme se přemrštěně chráněni bolestí.

Tady je jeden významný důvod, proč neexistuje žádné rychlé řešení pro téměř žádné přetrvávající bolesti. Obnova vyžaduje cestu trpělivosti, vytrvalosti, odvahy a dobrého směrování. Nejlepší cesta se zaměřuje na pozvolné trénování našeho těla a mozku k tomu, spokojit se s nižší mírou ochrany.

Lorimer Moseley je profesorem Klinických neurověd věd a zakládajícím předsedou na oddělení fyzioterapie na University of South Australia.

Profesoru Lorimeru Moseleymu děkujeme za souhlas s překladem a s publikací jeho článku, originální verzi článku naleznete na:  https://theconversation.com/explainer-what-is-pain-and-what-is-happening-when-we-feel-it-49040

přeložil: Petr Chocholoušek

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.