Naše paměť není jen sídlem našeho životního příběhu. Nese v sobě klíč k esenci toho, kdo jsme.
Celistvost naší duše nás neustále vábí, abychom prošli zneklidňujícími pocity a událostmi a probudili tak v sobě nenaplněný potenciál – jako dozrávající lidé, jako rychle se měnící kultura a jako lidský druh, který prochází evolucí.
Když jsme ochotní si vzpomenout a uvolnit nevědomé pocity týkající se toho, co se nám stalo, když jsme se vtělili do tohoto světa, získáme sílu na to, abychom znovu navrhli ty nejzásadnější emoční, spirituální, fyzické a vztahové vzorce, které ovládají náš život.
Prvotní otisk porodu obsahuje všechny intenzivní zážitky potřebné k tomu, aby se utvořila předloha pro nejdůležitější výzvy a dary na životní cestě každé duše. To je základem pro to, jak se učíme milovat a být milováni, což se utváří během doby, kdy jsme v děloze, a skrze prožitek toho, jak jsme přijatí, když přijdeme na tento svět.
Když projdeme vlastním znovuzrozením skrze proces vědomého probouzení, vzpomeneme si tak na svá nejzásadnější přesvědčení a chování a překonfigurujeme je. V tomto kontextu znovuzrození není konkrétní terapeutickou technikou, ale uctěním transformační síly, která je vlastní každé fázi lidského vývoje. Je to způsob, jak žít život a přijmout cestu probuzení, abychom se opět mohli přihlásit ke své esenciální celistvosti.
Co se stane, když projdeme vlastním přerodem?
Můžeme při tom cítit, jako bychom se doslova znovu narodili. Zpřístupní se nám toto:
Často intenzivní, extatické pocity osvobození a lásky, pocity celistvosti a lehkosti spojené s tím, jak odhodíme minulost.
Objeví se pocit ryzí otevřenosti a zranitelnosti, ne ten druh pocitu „Někdo mi brzo ublíží“, kterému lidé často říkají zranitelnost; jde spíše o návrat k nevinnosti.
Svět začíná nanovo a život pociťujeme jako čerstvý, vzrušující a v různé míře také plný příležitostí.
Vztahy se stávají hřištěm pro vědomé spojení a sdílení.
Vztah jedince k času se mění, dostává se do souladu s kouzlem okamžiku a se skutečným proudem energie.
Jak vyprchají anestetika, vrátí se do těla a do duše hluboké cítění, vášeň, rozkoš a spontaneita.
Konflikt, obviňování a oddělení od matky a otce (a ženského a mužského principu) se vyvine v porozumění, soucit, odpuštění a rovnováhu.
Dojde k posunu od zraněného dítěte a pubertálních vzorců ke zralejší, spontánní zodpovědnosti a emoční svobodě.
Je možné znovu objevit posvátnost a hravost sexuality.
Snažení je vystřídáno dobrodružstvím.
Vnitřní jistota rozpouští strach.
Vděčnost, uznání a radost se stanou stylem života.
Objeví se touha navrátit se k magickému okouzlení přírodou a prozkoumat mystéria života.
Skutečná představivost se stává zdrojem budoucnosti, do níž dorůstáme.
Hluboký mír, který je pevně usazený v samotném nitru našeho bytí, umožňuje neustále se prohlubující odevzdání se tichu v srdci stvoření.
Přirozeně přichází touha sdílet tuto moudrost s druhými a být ve službě komunitě.
Jak si pamatujeme?
Nedávný výzkum paměti ukázal, že paměť není statickou pravdou, na kterou bychom mohli přísahat, jak jsme si dříve mysleli. Dnes víme, že naše vzpomínky na minulé události se v průběhu času mění, jsou ovlivněné stresem, změnami v chemii mozku a výživou. Nedávno bylo také objeveno, že paměť se také neustále mění ve světle současných přesvědčení, silných emocí a životních zážitků.
Vědecké a lékařské profese nás stále nabádají k tomu, že paměť je funkcí struktury mozku a že není možné mít vzpomínky z doby, kdy jsme byli miminkem, protože mozek novorozence ještě nemá dostatečně rozvinuté nervové sítě, aby takové informace mohl zpracovávat.
Průkopnická práce Stanislava a Christiny Grofových, kteří se zabývali holotropním dýcháním, a Leonarda Orra, který se zabýval dechovou prací znovuzrození v 60. letech 20. století, lidem otevřela přímý přístup k těmto prenatálním vzpomínkám. Pomocí konkrétních technik hlubokého dýchání, intenzivní hudby a procesů jako je pohyb, zaměřená práce s tělem a vydávání zvuků jsou lidé schopní si vzpomenout na zážitky, které vzdorují tomu, co si podle lékařské vědy vůbec může miminko zapamatovat. Zážitky, na které si lidé vzpomněli, byli často potvrzeny členy rodiny.
Tato práce se podobá dávné tradici šamanského cestování, kdy vědomí jedince získává moudrost skrze spirituální dimenze vědomí, emoce a vjemy, spíše než skrze nahromaděné, kognitivní vzpomínky, které vycházejí zejména z mozku. V těchto sférách již čas není zakoušen jako lineární jev. Člověk se spíše nachází v časovém rámci události, jako by se odehrávala v přítomnosti. Není to jako být události pouhým svědkem; je to jako znovu naplno prožít pocity, přesvědčení, tělesné vjemy, zvuky a pachy, které byly přítomné, když k události původně došlo.
Tato buněčná paměť může také spontánně vyvstat během hluboké masáže tkání, bioenergetických cvičení, dalších somatických terapiích a ve stavech hlubokého sexuálního vzrušení. Byla uvedena nepodložená svědectví ze strany příjemců transplantátů, u nichž se zdálo, že zdědili chutě a zvyky dárců orgánů. A potom existuje genetická paměť zakódovaná v naší DNA – instinktivní neboli rasová paměť.
Mnoho dávných kultur rozumí kontinuu vědomí, které překračuje fyzické tělo, podobně jako mnohá náboženství a duchovní nauky. Lidé, kteří prožili mimořádné stavy vědomí, podávají zprávy o tom, že existují rozsáhlé oblasti možné existence, které přesahují egem opouzdřenou fyzickou formu, s níž se tolik identifikujeme v technologických kulturách.
Ať už je mechanismus paměti jakýkoli, tak studie ukázaly, že na emocionální prožitky si vzpomeneme častěji, s větší jasností a ve větších podrobnostech než na jakékoli jiné události. Právě skrze naši emocionální paměť dochází také k největšímu léčení a probouzení. Bylo také objeveno, že myšlenky jsou výstupem pocitů (naše emoce vytvářejí naše přesvědčení a nápady) a že pocity jsou tedy primární modalitou interakce se světem.
Kdo jsem já? Proč tu jsem?
Jak ve svých životech hledáme smysl a prostředky, jak zmírnit utrpení, tyhle stěžejní otázky obvykle vyvstanou. Srdce každé práce znovuzrození spočívá v tom probudit vědomí, abyste mohli prožít odpovědi na tyto otázky tak, že si vzpomenete na to, jak jste byli stvořeni.
Počínaje okamžikem početí vědomí plodu vstřebává nejen matčinu výživu, ale také její emoční, mentální, spirituální a vztahové prožitky a přesvědčení, včetně těch, které náležejí její současné a předchozí rodině a její kultuře. Rostoucí miminko nemá žádné filtry, pomocí kterých by mohlo tomuto procesu zabránit. Vstřebáváme všechno.
Když je matka během těhotenství pod stresem nebo nemocná, vývoj miminka a jeho struktury mozku je tím přímo ovlivněn. Dítě si buď vytváří mozek, který je předurčen k tomu učit se a být tvořivý, nebo vychází připraven bojovat a bránit se. Pokud novorozenec utrpí traumatické těhotenství a porod, jeho mozek a tělo se rozvíjejí výrazně pomaleji než u dítěte, které prožilo zdravý nitroděložní vývoj a přirozený, jemný porod.
Stejně jako člověk upadne do bezvědomí, pokud prožije extrémní šok a fyzické či emocionální trauma, tak existují biologické mechanismy, které vypnou schopnost miminka cítit, pokud bolest začne být příliš silná. Když novorozenec prožije problematický porod, když je po porodu oddělen od matky (na jakoukoli dobu), když je s ním hrubě zacházeno a nechá se jen tak brečet, trauma porodu se hluboce otiskne a dítě si vytvoří spoustu infantilních falešných dojmů o sobě, o své matce a o světě.
Během citlivých let, které následují po narození mají miminka vrozenou potřebu vědomého dotyku a držení, potřebu být vidět a slyšet sladké hlasy rodičů. To jim pomáhá se bezpečně ukotvit v této realitě a ujišťuje je, že zde mají své místo a smysl.
Potřebují dávat i přijímat bezpodmínečnou lásku. Málo rodin má ve své historii takovéto porozumění kvalitě lásky a nejsou proto schopny jej novorozenci předat. Ten maličký se s takovýmto nedostatkem nedokáže nijak vypořádat. Pokud nemá k dispozici jasné zrcadlo, tak spojení s esenciálním, rozšířeným, milujícím Já začíná rezivět a vytvoří se osobnost v odrazu rodičů a rodiny, malé já.
Tyto neznámé otisky utvářejí vzor pro naši současnou identitu a chování a jsou znovu zrekonstruovány, kdykoli zarezonuje podobnost mezi současnými událostmi a minulým nevědomým emočním utrpením, šokem, traumaty a zraněními.
Procesy změny
Paměť je jen vstupní branou k procesu vědomého růstu. Klíčem je naučit se, jak se z minulých zkušeností poučit a vytvořit nové pocity.
Naše osobní identita se obvykle zakládá na tom, co si pamatujeme – nahromadění rolí z tohoto života a vtištěných vzorců v rámci naší kulturní mozaiky.
Nebudeme-li ochotní nechat roztát zamrzlá místa v našem podvědomí a naučit se rozvíjet emoční a spirituální spontaneitu, naše osobní zrání a evoluce je zmařena. Znamená to ponořit se do neznáma, překonat své parametry pohodlnosti prožitku a vědomostí. Toto bádání můžete začít kdekoli – v rámci současných životních výzev, obrazů z minulého života, budoucích obav, kdekoli je energie stažená.
Když úvodní prozkoumávání minulosti odhalí úžasné události a neobyčejně intenzivní příhody, máme tendenci se s tímto prožitkem identifikovat. To je obzvláště svůdné v případě, že paměť drží pozici moci, například minulý život válečníka nebo extrémního pronásledování, jako třeba čarodějnice upálené na hranici. Klíčem k dynamickému vědomí je nenahrazovat jednu identitu jinou.
Pokaždé, když znovu prožijeme minulost a uvolníme zaseknuté pocity a energie, je třeba, abychom do těchto vzorců přivedli nové porozumění a nový zdravý náhled, abychom mohli upravit svůj vztah k těmto událostem, k sobě sama a k přítomnosti. Prvotní touha být vidět se rozpouští s tím, jak vidíme a přijímáme vytěsněné a zapomenuté části sebe sama. Duše, která se cítí opuštěná, je znovu spojena se zdrojem lásky. Věčné běsnění proti životu je naplněno a uspokojeno se soucitem a upřímností.
Když dokážeme naštvané, náročné, vzpurné dítě přijmout a podržet, roste v nás pocit bezpečí a uzemněné moci. Tím, že probudíme spící, apatická místa ve svém těle a duši, začneme znovu cítit a znovu objevíme vášeň. Když v sobě nalezneme ztracené, zraněné dítě, začne v nás vzkvétat pocit sounáležitosti. Tyto procesy v nás začínají seskupovat roli milujícího dobrého rodiče a dovolují adolescentovi v nás emocionálně dozrát. Objevujeme, co to opravdu znamená být dospělým.
Zralé Já se stává průvodcem
Když se znovu přihlásíme ke svému autentickému, esenciálnímu já, dorosteme do pravdy volání své duše, které nás svou podstatou spojuje s naším přirozeným, zralým místem v pestré mozaice životních osudů na této planetě.
Tím, jak se postupně učíme následovat vnitřní vedení svojí spirituální esence, se vynoří jasnost smyslu života.
Někteří tomu říkají duše, jiní vyšší Já. Kritické, náročné, naléhavé hlasy rodičů a učitelů, které jsou zaryté v psychice našeho dítěte, jsou vystřídány jemnou vyšší autoritou, která přesahuje pojmy správné a špatné. Vede nás pomocí možností, odpovídajících reakcí a neustále rostoucím porozuměním důležitosti vztahů a láskyplného chování.
Nejdůležitější a nejhlubší vztah, který je třeba změnit, je vztah k naší matce, protože ten v sobě drží naše nejvnitřnější vzory pro sbližování. Tím, jak uvolníte bolest z minulosti, vás váš průvodce podrží a cesty k Božské Matce se opět otevřou. To nás opět spojuje se skutečným zdrojem léčení – s vědomím toho, co nás utvořilo. Často přichází pocit, jako bychom byli zaplaveni milostí a my jsme konečně schopni porozumět a odpustit své matce a všem dalším, kdo nás zdánlivě zranili. Lidé často uvádějí, že jejich vnější vztahy s těmi, kterých se to týká, se souběžně také posunuly, aby mohli odrážet toto nové vědomí.
Pokud jsme v tuhle chvíli ochotní jít ještě hlouběji, tak následuje přirozené a hluboké znovuspojení se Zemí jako s naší skutečnou matkou. Dopady takových prožitků dalece přesahují to, čemu je schopna porozumět průměrná mysl. Úzkost, strach, zmatek plynoucí z celoživotního oddělení se rozpouštějí v objetí milujícího vědomí Země a Stvořitele. Zde leží mír, po němž naše duše touží, a odpovědi na všechny naše světské a spirituální obavy.
Při dosažení zralosti Země nahrazuje biologickou matku jako primární zdroj výživy, pohodlí a vedení. Své tělo zakoušíme jako součást jednoty s jejím tělem, čímž pěstujeme úctu, rovnováhu a přijetí svých ekologických závazků jako přirozeného pokračování sebe sama. Díky tomu si začínáme uvědomovat svou lidskou/spirituální povahu jako součást neuvěřitelně komplexního cyklu života a my také začínáme nacházet své právoplatné místo v organické síti života.
Jako zralé lidské bytosti napojené na svou duši můžeme s nadšením reagovat na environmentální výzvy, kterým čelíme, neboť máme přímý přístup k moudrosti Života a utváříme síť vztahů, v níž můžeme sdílet řešení. Komunita začíná být přirozeným stavem spolupráce spíše než něčím, co musíme uskutečnit. Začínáme být schopni reagovat na potřeby postarat se o naše starší lidi, děti, nemocné a vojáky, kteří se vrátili. Být v přírodě už není jen volnočasovou kratochvílí, je to stejně zásadní jako dýchat čistý vzduch. Každé rozhodnutí, které učiníme, na sebe bere osobní kvalitu integrálních důsledků, uznání rozsahu vln, které se z nás šíří na základě každé naší volby.
Potenciál
Tím, že se naučíme uvolnit nahromaděné identity a nevědomé nevyjádřené pocity, se vytvoří otvory, jež umožní, aby se znovu vynořilo naše rozšířené vědomí, to, které spočívá na nekonečných prožitcích a vícerozměrné představivosti, a odráží celistvost naší esence. Toto je součástí metakognice, aktivní kontroly nad procesy myšlení a učení, čímž se rozvíjí vědomí toho, jak se měníme.
V určitém období svého života jsem žil v lese Maui a každý den jsem se probouzel s obrazem nepopsaného plátna. Zjistil jsem, že jsem ze zvyku říkal „ne“ na příliš mnoho příležitostí, do kterých mě život zval, kvůli nevědomému strachu z neznáma. Tak jsem své dny začínal rituálním uznáním potenciálu vytvářet svůj život nově a žít život s „Ano“, dokud se nepromění v „Ne“. Můj život od té doby začal být velice zajímavý!
Imaginace, schopnost cítit, vidět a vytvářet novou budoucnost v sobě nese úžasnou tvůrčí sílu. Nejde jen o způsob pozitivních afirmací, ale o projevení evolučního experimentu Života. V srdci našeho rozšířeného Já leží nekonečné možnosti prožitků a potenciální způsoby bytí. Každý z nás drží jádro budoucnosti, které klíčí, když provádíme práci, při níž se znovu hlásíme ke své zapomenuté minulosti a přivlastňujeme si moc svých projekcí na druhé a na vnější svět.
Když svůj pohled na život a na své vlastní utrpení rozšíříme, dojde k uvolnění. Jeden z pohledů tvrdí, že naše duše si vybrala přesné kvality rodičů a rodinné situace, do které se inkarnovala, které jí poskytnou výživu, omezení a odpor potřebné pro naši evoluci v tomto životě. Snad nás nebývalé nahromadění muk během našich porodů v této době posune směrem k evolučnímu procesu, který povede k úplně novému druhu vědomých lidských bytostí, ke znovuzrození na úrovni rasy a druhu.
Stejně jako každodenní vzorce zemské rotace, existují i přirozená období, kdy usnout a kdy nás energie Života povolává, abychom se probudili. Můžeme usnout a dovolit, aby moc našeho života byla uložena u vnějších autorit, nebo se můžeme probudit a žít ze svého vlastního středu. Současná krize rozpadu západní technické kultury nabádá, že právě teď je opravdu vhodný čas na to se Probudit!
To, jak moc se můžeme probudit, nemá žádná omezení – třeba je možné být plně bdělý dokonce i uprostřed spánku, nebo se podobně jako velcí jogíni stát osvícenými uprostřed velkého utrpení.
Vždy, když se ponoříme do neznáma, do utrpení lidského způsobu života, do svých dětských zraněných míst a znovuzrodíme se, odemykáme čím dál větší spirituální a lidskou vášeň, moc a lásku. Je to cesta k tomu znovuzrodit se v každém okamžiku, být plně přítomný, otevřený vznešenosti a zázraku existence, naší lásky a naší drahocenné planety.
Článek přeložil Jiří Kysilka. Originál zde: http://consciousways.com/rebirth.htm